Srdce s láskou darované – VIII. B se zapojila do celorepublikové soutěže

Srdce s láskou darované – VIII. B se zapojila do celorepublikové soutěže

04.02.2019
Když jsem dostala úkol napsat text o „našich srdíčkách“, předpokládala jsem, že to bude děsně jednoduché. Řekla jsem si: „Napíšeš, co jsme dělali, proč jsme to dělali a hotovo….“.

Jenže ono to  tak jednoduché není. Chtěla bych toho tolik napsat, ani nevím, jak myšlenky seřadit, jak vyjádřit své pocity, kterých bylo při přípravě našich soutěžních srdíček tolik. Jak mám popsat svůj pocit z předávání srdíček, kdy jsem měla slzy v očích (možná jsem se za ně i malinko styděla), když na papír slzy na krajíčku nepopíšu.

                Pokusím se tedy začít jednou hodinou etické výchovy. Paní učitelka nám řekla o soutěži. Pamatuji si, jak jsme seděli na koberci v kruhu  a  vymýšleli, komu bychom takové srdíčko dali. Nápady byly různé. Přemýšleli jsme o nemocných lidech, dokonce máme ve třídě spolužáka, který má těžkou oční vadu, přemýšleli jsme o dětech v dětských domovech, starších lidičkách v domovech. Nápadů byla spousta. Až pak někdo (ale už opravdu nevím kdo) navrhl, že bychom mohli poděkovat srdíčkem těm, kteří zachraňují druhé. Ten nápad se nám hodně líbil, navíc je pro nás inspirací naše třídní učitelka. Zní to legračně, viďte. Ale ona nás nezachraňuje před pětkami (i když někdy trošku taky), ale je dárkyní krve, dokonce nám ukazovala svou zlatou medaili. A to je ten nápad!!! Darujeme srdíčko dárcům krve.

                Dlouho jsme přemýšleli, v jaké podobě srdíčka darujeme. Nápady byly různé – od kreslení na kameny, obrázky, fotky. Nakonec vyhrál nápad našich „třídních“ švadlenek. Holky přišly s nápadem, ušít z malých srdíček pro dárce krve polštářky, které předáme na transfuzní stanici v Jeseníku paní primářce, aby dárci měli mnoho srdíček pod hlavou a hlavně věděli, jak moc si jich i my, žáci základní školy, dovedeme vážit.

                A pak se sháněly látky, stříhalo se, šilo se, někteří poprvé zasedli k šicím strojům. Bylo to fajn, byla legrace, scházeli jsme se rádi. Myslím, že jsme i my na sebe koukali trošku z jiného pohledu. A koncem prosince byly polštářky na světě.

                V lednu jedna spolužačka s paní učitelkou zavolala na transfuzní stanici v Jeseníku, domluvily společný termín předání a společně jsme se chystaly na slavnostní předání. Protože se nám polštářky hodně líbily (teda nám holkám, protože kluci se šití vyhýbali), rozhodly jsme se vzít na předávání naši paní ředitelku. A dopadlo to skvěle. Představte si, že se při předání domluvilo, že paní ředitelka bude také darovat krev. Půjdeme s ní i s naší paní učitelkou třídní na společný odběr na Valentýna. Moc se těšíme. Také nás potěšilo, jakou radost naše srdíčkové polštářky přinesly. Víte, kolik krásných slov jsem slyšely? Hodně jsme se toho dozvěděly o dárcích, paní učitelka nám povídala, kde všude je krev potřeba.

                Vše jsme povídaly ve třídě. Jsme všichni rádi, jak to všechno dopadlo. Máme dobrý pocit a vlastně bych měla za nás za všechny za takovou soutěž poděkovat. Byli jsme hodně spolu, uměli jsme se na spoustě věcech domluvit, hodně jsme se toho dozvěděli a máme radost, že jsme udělali radost. Také si mnohem více vážíme lidí, kteří zachraňují životy druhým.

                                                                                                                             Aneta Šarmanová, žákyně VIII.B                                                                                                                                           Mgr. Ivana Chocholová